JAK TO ZAČALO?

Už jako malé dítě jsem toužila po psu. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě v Litoměřicích – a pes přeci do města, a ještě ke všemu do paneláku, nepatří. Alespoň to tvrdil v té době kde kdo. Když jsme se přestěhovali (do jiného paneláku :-), ale většího bytu), nebylo už se mnou k vydržení. Nakonec jsem zvítězila a v naší rodině přibyla v roce 1980 velice milá fenka černého středního pudla Dyna. Nevěděla jsem nic o organizovaném chovu či o výstavách a tak, na rady mnoha známých, jsme Dynu koupili jako štěně „bez PP“. Měli jsme štěstí – pocházela z vrhu odchovaného s láskou, byla zdravá a pro nás nejkrásnější (i když z pohledu chovatelů pudlů to prostě čistokrevný pudl nebyl).

Dyna u nás spokojeně žila 12 let! Jako správný pudlík se naučila různým kouskům včetně přinášení bot (když chtěla ven, přinesla bez povelu celý pár, když chtěla lenošit, byla schopná na opakovanou žádost „přines druhou botu“ přinášet k té první – pravé botě snad celý botník levých bot) nebo přeskakování různých překážek (se svojí 40-ti cm výškou přeskočila celou lavičku i s opěradlem a to bez dotyku – jak jen by se s takovým psiskem dneska krásně cvičilo agility!). Dyna si uměla života užívat a žila jej celý naplno.

S přibývajícím rozumem a po návštěvě pár výstav (litoměřické výstavy už v té době patřily k těm známějším a hojně navštěvovaným vystavovateli i diváky) jsem začala toužit po čistokrevném psovi s PP. A protože jsme se měli stěhovat do domku, byla má představa jasnější – chci dlouhosrstého ovčáka, se kterým budu moct na výstavy, ale budu ho moct i cvičit. A tady nastal kámen úrazu – sežeňte v roce 1985 dlouhosrstého ovčáka na výstavy a výcvik. Německý ovčák sice dlouhosrstý byl, ale podle standardu byla dlouhá srst u něho nežádoucí (to by vadilo při výstavách). Kolie byla nádherná, elegantní, ale nebyla plemenem tehdejšího Svazarmu, který výcvik a zkoušky psů organizoval (a o nějakém pasteveckém výcviku se v té době nedalo mluvit vůbec). A jací jiní dlouhosrstí ovčáci v ČR byli? – žádní! To jsem si myslela až do chvíle, kdy jsem v časopise uviděla fotku nádherného impozantního psa – typického ovčáka, ale dlouhosrstého a elegantnějšího než je německý ovčák, a „psovštějšího“ (příznivci kólií nechť mě omluví) než je kolie. Byl to belgický ovčák – Tervueren!

Na první pohled jsem se zamilovala a začala obepisovat všechny chovatele belgických ovčák (dali se tenkrát spočítat na prstech). Po dlouhém rozmýšlení jsem si vybrala chovatele a rok čekala na první odchov štěňat po z Belgie nově importovaném psovi. Osud tomu ale chtěl jinak – ve vybraném vrhu pro mě fenečka nakonec nebyla. V zoufalé situaci jsem začala schánět a rozjela jsem se do první chovatelské stanice, která zrovna malá štěňátka měla. Tak do naší rodiny přišla na jaře roku 1988 moje první belgičačka, tervuerenka Arnika Borreli. Byla to skvělá fena, inteligentní, citlivá, chytrá, velice temperamentní a vnímavá. Složily jsme spolu několik zkoušek (včetně ZVV2 a IPO2), účastnily se závodů a výstav (to ona byla mojí první Šampionkou krásy a svůj první CAC získala dokonce hned na Světové výstavě v Brně). Arnika se stala zakladatelkou chovu ch. st. Perla mahagon. Časem k Arnice přibyli samozřejmě další belgičáci, nejen tervuereni, ale i groenendaelové (prostě „ti chlupatí“), a aby měli větší „komfort“ ovčáckého života, odstěhovali jsme se na vesnici. Arnika se dožila 12-ti let a i když s námi už není, její duch s námi žije stále. A krása a elegance belgičáků kolem nás nyní běhá v podobě naší 13-ti leté groenendaelky Klerken a mladé nadějné tervuerenky Isis.

Belgický ovčák je prostě skvělé plemeno. A i když se v současné době věnuji více chovu malých psíků plemene tibetský španěl, našel si dlouhosrstý belgický ovčák navždy místo v mém srdci! Stále bude mít právoplatné místo v naší rodině a stále tu s námi alespoň jeden či dva belgičáčci budou žít svůj spokojený život!