O
nás...
aneb jak vznikala Perla mahagon
JAK
TO ZAČALO?
Už
jako malé dítě jsem toužila po psu. Bydleli jsme v malém panelákovém
bytě
v Litoměřicích – a pes přeci do města, a ještě ke všemu do paneláku,
nepatří. Alespoň to tvrdil v té době kde kdo. Když jsme se přestěhovali
(do jiného paneláku , ale většího bytu), nebylo už se mnou k vydržení. Nakonec
jsem
zvítězila a v naší rodině přibyla v roce 1980 velice milá fenka černého
středního pudla Dyna. Nevěděla jsem nic o organizovaném chovu či o
výstavách
a tak, na rady mnoha známých, jsme Dynu koupili jako štěně „bez PP“.
Měli
jsme štěstí – pocházela z vrhu odchovaného s láskou, byla zdravá a pro
nás nejkrásnější (i když z pohledu chovatelů pudlů to prostě
čistokrevný
pudl nebyl).
Dyna
u nás spokojeně žila 12 let! Jako správný
pudlík se naučila různým
kouskům včetně přinášení bot (když chtěla ven,
přinesla bez povelu celý
pár, když chtěla lenošit, byla schopná na
opakovanou žádost „přines
druhou botu“ přinášet k té první
– pravé botě snad celý botník levých
bot) nebo přeskakování různých překážek (se
svojí 40-ti cm výškou
přeskočila
celou lavičku i s opěradlem a to bez dotyku – jak jen by se s
takovým
psiskem dneska krásně cvičilo agility!). Dyna si uměla života
užívat a
žila
jej celý naplno.
S
přibývajícím rozumem a po návštěvě
pár výstav (litoměřické výstavy
už v té době patřily k těm známějším a
hojně navštěvovaným
vystavovateli i diváky) jsem začala toužit po
čistokrevném psovi s PP.
A
protože jsme se měli stěhovat do domku, byla má představa
jasnější –
chci dlouhosrstého ovčáka, se kterým budu moct na
výstavy, ale budu ho
moct
i cvičit. A tady nastal kámen úrazu – sežeňte v
roce 1985 dlouhosrstého
ovčáka na výstavy a výcvik. Německý
ovčák sice dlouhosrstý byl, ale
podle standardu byla dlouhá srst u něho nežádoucí
(to by vadilo při
výstavách).
Kolie byla nádherná, elegantní, ale nebyla
plemenem tehdejšího
Svazarmu,
který výcvik a zkoušky psů organizoval (a o
nějakém pasteveckém výcviku
se v té době nedalo mluvit vůbec). A jací jiní
dlouhosrstí ovčáci v ČR
byli? – žádní! To jsem si myslela až do
chvíle, kdy jsem v časopise
uviděla
fotku nádherného impozantního psa –
typického ovčáka, ale dlouhosrstého
a elegantnějšího než je německý ovčák, a
„psovštějšího“ (příznivci
kólií nechť mě omluví) než je kolie. Byl to
belgický ovčák!
Na
první pohled jsem se zamilovala a začala obepisovat všechny chovatele
belgických
ovčáků (dali se tenkrát spočítat na prstech). Po dlouhém
rozmýšlení jsem si vybrala chovatele a rok čekala na první
odchov štěňat
po z Belgie nově importovaném psovi. Osud tomu ale chtěl jinak – ve
vybraném
vrhu pro mě fenečka nakonec nebyla. V zoufalé situaci jsem začala
shánět
a rozjela jsem se do první chovatelské stanice, kde zrovna malá
štěňátka
byla.
Tak do naší rodiny přišla na jaře roku 1988 moje první belgičačka,
tervuerenka Arnika Borreli. Byla to skvělá fena, inteligentní, citlivá,
chytrá, velice temperamentní a vnímavá. Složily jsme spolu několik
zkoušek
(včetně ZVV2 a IPO2), účastnily se závodů a výstav (to ona byla mojí
první Šampionkou krásy a svůj první CAC získala dokonce hned na Světové
výstavě v Brně). Arnika se stala zakladatelkou chovu ch. st. Perla
mahagon.
Časem k Arnice přibyli samozřejmě další belgičáci,
nejen tervuereni,
ale
i groenendaelové (prostě „ti chlupatí“), a
aby měli větší
„komfort“ ovčáckého života, odstěhovali jsme
se na vesnici. Arnika se
dožila 12-ti let a i když s námi už není, její
duch s námi žije stále.
A krása a elegance belgičáků kolem nás dnes
běhá v podobě naší tervuerenky Isis. Více
se o našich belgických ovčácích
dozvíte zde.
Postupem
času, s přibývajícím věkem i povinnosti a zvětšující se vzdáleností
od „cvičáku“ jsem začala toužit po malém psovi. Na výstavě jsem uviděla
tibetského španěla a hned věděla, že to bude to pravé! Bylo to stejné
jako kdysi s belgičákem – láska na první pohled, plemeno které mě
prostě
100 %-tně dostalo! Tibeťáčků bylo ale v ČR hrozně málo a pořizovací
cena (v té době 25 – 30 tisíc) pro mě byla prostě nedostupnou, a tak
jsem
mohla jen čekat a šetřit (3 roky). V roce 1996 jsem se konečně mohla
rozjet
k chovatelům mého vysněného tibeťáčka a přivézt si domů dva ďáblíky
– téměř ročního Argosana a 4-měsíční kuličku Aimee. A v ten den se
tibetský španěl stal mým osudovým plemenem.
Co
bylo dál asi znáte všichni, kdo jste měli možnost s tibeťáčkem žít.
Tibeťáci ovládli celý můj život, omotali si mě kolem tlapky a berou si
stále
víc. A já je za to miluju!